Oslavy Nového Roku 2007 už nám ani nepříjdou na mysl, jsou odváty z mysli denními povinostmi nebo jiným životním programem. Zimní období nás po světě častuje různě, ale ještě pořád dlouhé večery nám dávají příležitost k chvilkám vzpomínek nad fotkami, CDs, DVDs a prostě všeho co nám připomene hlavně ty příjemné či humorné chvilky mezi kamarády za poslední rok, dva či tři. Takováto jakási osobní rekapitulace může přinést každému z nás velice prospěšná poznání, správné úvahy a ta nejlepší předsevzetí do budoucna. Samozřejmě si vybereme a v mysli ponecháme to nejhodnotnější a nejpříjemější...

Poslední dva roky mi přinesly do života hodně nového, zajímavého i poučného, ale hlavně mi život přinesl pár nových kamarádů a upevnil vztahy i s těmi co už mými kamarády byli, třeba už i v mládí. Jedni z nich jsou hlavně pořadatelé loňského Celosvětového Potlachu v Texasu, Farář a Fífa, pak Miluška a Henry zvaní Moosové, Tom a Svetlana B.C., Canada, Dobromila Vodička, taky tady od nás, Gody z Australie, Jiřinka Hofmann z Ontaria, Petec – Lubomír Svoboda z N.J., USA, Pojína a Prcek z Česka, všem dobře známí: Dan Raichl a Madla s Jerrykem.

K těm novým patří především jedno úplné mládě – Yučikalášek, zkráceně Yuči, člen kmene Woodcraftu v Česku a tvůrce mojí website. Více si o jeho činnosti můžete přečíst na mojí webce pod “knoflíkem” Woodcraft. Škoda že naše děti, tady v Kanadě, nemají nikoho kdo by podobnou činnost pro ně připravil a měl dost času se dětem věnovat a tím v nich opravdu zachovával principl výchovy Ernesta Setona, zakladatele Woodcraft, (paradoxem zůstává, že tady v Kanadě), ze kterého se vlastně tramping v česku vyvíjel. Dodnes si ponecháváme ve svých znacích “Býčka”, původní “Znak Lesní Moudrosti”, ale podstata a smysl tohoto symbolu mnohým tady jaksi zanikla z mysli. Nebylo by na škodu si znovu připomenout proč si trampové tento znak přivlastnili.

O Mike z Whitehorse už určitě víte z jeho článku “Dawsonská Patrola”, že je snad jedinným českým příslušníkem RCMP- Royal Canadian Mountain Police. Tomuto předcházela praxe u Horské Služby a předpokládám, že právě tam si vysloužil přezdívku Snowman. Poznala jsem se s ním a jeho ženou Ali osobně až na Johnson Crossing, před Teslin Expedition v roce 2005. Předběžně jsem o něm měla vědět, že tam má někdo takovej bejt a prý se mu říká Tajemnej. No, přiznám se, že mě to původně ani moc nezajímalo, měla jsem plnou hlavu příprav na příjezd “Brášky Prcka” a na Velkej Vandr po řece Teslin.

Pak se stalo, že v odpoledních hodinách, den před vyplutím na řeku jsme s Prckem zjistili nedostatek v některých zásobách. Ani jeden z nás nemyslel na to, že by nám mohl na dvoutýdenní cestě divočinou na kánojích chybět třeba i nějaký alcohol. Prcka takové “maličkosti”, jako dostatek všeho pro dva lidi, vaření, organizace a čisté hrnky, vůbec nezajímaly. Byl zaujatý jen svou kytarou, svými zálibami a to ostatní prostě mělo přijít samo o sobě. No nepřišlo, a tak co teď? Z loďky vystoupit a jít si za roh koupit pivo, nebo flašku Yukonskýho Jacka to jaksi ani na Yukonu nejde a medvedi stánky nikde po lese nemají.

No, a v momentě, kdy jsem se nahlas zmínila o tomto nedostatku zásob, jako z nebe spadlí, se do rozhovoru přidala velice příjemná, neznámá dvojice a prý není žádnej problém, že se stejně večer vracejí do Whitehorse, ráno musí nakoupit a odpoledne prý nás doženou. V duchu jsem silně pochybovala: “no to chci vidět jak nás budete dohánět když my vyráříme ráno….…”. Tahle pochybovačná úvaha byla jen z neznalosti, že Ali a Mike pojedou vlastně i jako pohotovostní služba na gumovém člunu s motorem.

Jejich ochota a přívětivost k nám, vůči nim vlastně cizím lidem, byla až neuvěřitelná. Takovýhle kamarádský přístup a nabídnutá pomoc, to se jen tak už nepotká. Nejenže nám provijat dovezli, dohonili nás krátce po poledni, ale ještě nám i nabídli tažnou službu. Přívázalí si naši kánojku i s nákladem za svůj člun a asi dvě hodinky nám ušetřili pádlování což jsem já, jako “Háček” nejvíce ocenila a taky proto, že my první den jeli celou dobu nakloněni na jednu stranu, díky Prckovi, který se ráno, při nakládí lodi rozčiloval, prý jsem jako velitelka. Tak jsem ustoupila a nechala Prcka kanoj naložit, což jsme pocítili celý den na vodě. Prckovi se podařilo naložit nejtěžší daflbag jen na jednu stranu místo doprostředka což nešlo vyrovnat ani zadní částí těla. Sedačky na kanojce byly vytvarované. Pochopil to až jsme večer vynáseli věci z kanoje. Já jen v duchu rostla a to už skoro týden, prostě už druhej den od jeho přiletu, po zjištění že si nechal v secondhand obchodě ukrást foťák za tišíc dolarů. Půjčila jsem mu můj, ale jaký bylo moje překvapení když jsem zjistila, že si jej přivlastnil úplně a pak jej ještě málem utopil v Teslinu. Vůbec jsem nebyla na jeho svévolnost a jeho mužský ego připravená. Dlouho jsem ho nechala bejt, ale nakonec jsem se ozvala i já a začala si z něj dělat raději legraci, což se mu vůbec nelíbilo a tak zase rostl on ze mě.

Jen jednu historku za všechny a vy posuďte sami zda nebyla pro zasmání: Na zpáteční cestě do Vancouveru jsem to vzala objížďkou přes Pemberton aby Prcek viděl naše Kanadské kaňony a úplně jinou krajinu. Už jsme přejeli Lillooett Village a stoupali do prudkého kopce když jsme zjistili, že auto se zahřívá víc než je zdrávo. Zprvu jsem pootevřela jen kapotu která ještě držela na pevném háku, takže se sama plně neotevře, aby se motor během jízdy trošku chladil i vzduchem. Nebylo to po prvé co jsem tento trik použila. Mám zkušenosti hlavně se staršími auty a umím si i ledacos opravit sama a tak mě Prckovi poznámky, jako že jsem ženská a on že autu rozumí víc než já, v době našeho dohadování po cestě, vůbec nevyvedly z miry, naopak, vyvolaly ve mě raději úsměv. Nemohla jsem se na Prcka ani zlobit, on o mě za těch víc jak 40 let kamarádské absence, nemohl nic znát a ani neměl zájem se něco dozvědět.

Ale zpět k té historce. Vrátila jsem se z kopce dolů a zastavila v rozšířené části silnice kde bylo dostatek místa na zaparkování a pěkně ve stínu. Upozornila jsem Prcka ať se nesnaží sahat na chladič a už vůbec ho otevírat. No, bylo to jako kdybych mu řekla ať ho otevře……..sotva jsem zatavila, než jsem Prcka stačila zadržet a protože kapota vlastně už byla pootevřená… Prcek už třepal připálenýma prstíčkama….Měla jsem co dělat abych se nezačala smát moc nahlas…a to se ještě na mě rozčílil, proč prý jsem nezajela na parkoviště na druhou stranu, prý by jsme to měli blíž k řece pro vodu. Vůbec nebral v potas, že na parkoviště pražilo sluníčko asi tak 30ti stupni C.

A to já jsem blondýna…………tak a teď nevím jak je to s holohlavýma……..

Prcku, i když jsi byl po dobu naší dovolené většinou přímo dáreček…..jak se říká…..tak Ti touto cestou chci veřejně poděkovat za to, že jsi mě na Velkej Vander na Teslin vlastně ukecal Ty a to mi ve vzpomínkách vynahrazuje veškeré naše nedorozumění na cestách včetně Tvojeho trucování jak od zhrzeného milence. Do smrti dobrý..…….co Ty na to?

Takže, kdyby mě osud neposlal do cesty opět Prcka, tak bych nepoznala ani tak vynikající lidi jako je Ali a Mike z Whitehorse a pár dobrejch kamarádů jako jsou Marcelka a Pavlík Býlích, Whisky a Alenka, Laco, Kytka a Mike z Ottawy, Dr. Evžena Buriana, další a další…..

Nemůžu zde vyjmenovat všechny a tak aspoň toto málo o těch co si opravdu zaslouží aby o nich Trampský Svět věděl a mě to dává příležitost veřejně jim poděkovat za jejich upřímné přátelství i v době během loňského roku která byla pro mě, hlavně po trampské stránce, víc než obťížná a o kterou se zasloužili nejhorším způsobem lidi v mém životě od kterých bych to vůbec nečekala. Na štěstí už tu máme jiný, nový rok a já si z těch předešlých vybírám do vzpomínek z paměti jen to nejhezčí a nejužitečnější pro život.

Trampi měli na svých vandrech vzdycky rádi různé legrácky a dokázali i nežádoucí situace v legrácky obrátit. Tyto nikdy nebyly myšleny ve zlém a neubližovaly, naopak byly brány s humorem a smíchem raději pro pobavení a spestření všech společných toulek. Bohužel jsem během posledních pár let zjistila i to, že léta emigrace mnohým z trampů, tuhle dobrou vlastnost doslova ukradla. Vloni na čas i mě, ale jak se říká: “co se jednou naučíš, to Ti nikdo nevezme”, a tak ani mě loňský rok nevzal dobrou náladu, smysl pro humor a tvořivou práci. Díky skutečnému kamarádství z mnoha stran, se zlým jazykům nepodařily ani zlomyslné úklady a tím pádem mohu do svých vzpomínek a do svého alba založit i jedny z nejhezčích zážitků na 7. Celosvětový Potlach v Texasu který pro trampovníčky zorganizovali a připravili mnozí z nás ale hlavně kamarádi Farář a Fífa kterří této akci věnovali přímo nadlidské úsilí po všech stránkách a tak si spoustu chvály se všech světových stran spravedlivě zaslouží.

Než se dnes s vámi rozloučím tak vás, všechny dobré kamarády, ráda zvu k mému dalšímu výročnímu táboráku. (nové tel. číslo v Kanadě 778-216-9761)

Dana – Tulačka W.W.