Doktora Evžena Buriana jsem měla tu čest poznat na vodním vandru na Teslinu v roce 2005. Už jsme byli pár dní po různých malých kempech, ale až na druhém společném kempu, na Hutalince se najednou mezi nás, do rozhovoru o místní květeně, přidal takový jakýsi, téměř i cize vypadající nehlučný človíček a začal na nás chrlit latinské názvy keřů a bylin o kterých bylo řeč. Zprvu jsme se s kamarádkou na něj dívaly nedůvěřivě…....ve smyslu, jako třeba…...co to tu kdo na nás zkouší s latinou? Copak jsme nějací doktoři?......No, my dvě jsme nebyly, ale až mnohem později jsem po pár e-mails zjistila, že Evžen je vopravdu doctor a ještě k tomu v mém oblíbeném oboru, zvěrolékař. To byl kdysi můj sen, být zvěrolékařkou, který mi za komunistů jaksi nebylo možno splnit, ale to je úplně jiná story mého života.

Na Teslinu jsem zpozorněla při jeho povídání protože i mě zajímají bylinky, i když jinak než podle latinského názvosloví. Tak nějak podvědomě jsem si pak od Evžena vzala na něj kontakt v civilizaci. To byla pro mě trefa. Jak zpíval už Werich, “ten umí to a ten zas tohle….” No a mě se Evženovi vědomosti už mnohokráte v životě hodily. Nikdy nedal najevo jakoukoliv nadřazenost z důvodů jeho titulu, ale vždy trpělivě a docela skromě odpovídal na mé otázky, hlavně mediciální. A tak, přesto že žijeme od sebe strašně daleko, mohu o tomto člověku říci, že umí být obyčejným, prostým a nezištným kamarádem.

Když mi přišel jeho následující článek jako příloha v e-mail, rozhodla jsem se, s jeho svolením, rozdělit se o něj i s ostatními na mé website. Evžen v něm přibližuje prostý, ale na vědomosti a zážitky bohatý život, který může žít každý z nás tady v emigraci, pokud si jej umí sám vytvořit.

D – T

---

Tak zdravím z podzimní Viginie.

To pěkné indiánské léto, které je pro podzimní počasí tady tak typické, se proměnilo ve skutečný podzim jak jsem ho znával z domova. Minulý týden, bouře dala vzniku tornáda, které postihlo Severní Karolinu a poškodilo hodně domů. Některé byly doslova zvednuty tornádem a opět spuštěny k zemi v malých fragmentech. To stejné se bohužel stalo i řadě lidí včetně dětí. Jejich životy byly zkráceny během několika vteřin. Nás to postihlo pouze ve formě záplav, polámaných stromů a elektrického vedení. Moje Staré Bělidlo bylo tentokráte ušetřeno. Pouze vrstva jehličí na asfaltu a tu a tam ulomená větev z borovice, jsou svědkem prošlé bouře. Nechal jsem jehličí na cestě ležet. Je mi milejší než černý asfalt, tvoří měkký koberec a příjemně voní pryskyřicí.

Začal jsem stěhovat orchideje a amarylis dovnitř, neb teploty klesly na 38F a to je pouze 4 stupně Celsia nad bodem mrazu. My tady užíváme stupnici Fahrenheitovou. Tady se běžně stává, že teplota klesne během půl hodiny až o 30-40 stupňů F a já bych nerad nechal některé moje výpěstky zmrznout, jak se mi už mnohokrát stalo. Naposledy to postihlo krásnou mučenku, jejíž maličký kousek jsem si přivezl z povodí Amazonky v plastickém sáčku. Passiflora coccinea, tak se zove mezi botaniky. Když se mi ji podařilo zakořenit a začala růst, nasadila krasný, ohnivě černený květ, “a tu máš čerte kropáč”, náhlá změna počasí s teplotou pod bodem mrazu, ukončila život tohoto botanického transplantu. Moc mě to mrzelo, ale co se dalo dělat. Jsem už také starý pitomec, mysl mi přeskakuje jako opotřebovaný převod na velocipedu.

Tento týden jsem pracoval hlavně na domě, instaloval žaluzie v domku pro hosty, přesazoval orchideje, vařil a pekl. Dělal jsem závitky z Rockfish nadívané krabím masem, to vše zabalené v plátku slaniny a upečené do růžova. Bylo to velice dobré, škoda, že je to přes vodu k Vám tak daleko, stálo by to za návstěvu. Jako desert jsem dělal jablka v županu, nadívaná hrozinkami a vlašskými ořechy, podávaná ještě teplá s kopečkem zmrzliny –“ala mode”, velice zdařilý dinner. Kolem domu a zahrady je pořád co dělat. Před třemi týdny jsem měnil všechna okna za nová, energeticky více efektivní, s celoživotní zárukou. /Jak dlouho tady ještě budu, je téměř ironie?/ Stálo to sice poměrně hodně peněz /14.000$ /, ale jsem rád, že je to uděláno neb to má značný dopad na spotřebu elektřiny při vytápění a chlazení. Protože mám kolem domu hodně stromů a keřů, dřevěná okna jsou brzo napadena hnilobou, dřevo pracuje a utesnění je téměř nemožné. Navíc se nové okenní individuální panely daji “vyklopit”, tím je mytí oken daleko snažší a lze je mýt i zevnitř.

Blíží se tradiční americký Thanksgiving Day, letos 23tího listopadu. Je to vždy příjemná příležitost k setkání členů rodiny, ale i těch, co rodinu nemají. My plánujeme t.zv. progresivní dinner s našimi sousedy. U Davida a Pam bude drink a krabí polévka jako starter, u nás bude krocan a desert a u Phila a Grace bude drink po večeři. To bude ve čtvrtek. Paula pozvala celou rodinu a tak nás bude asi 12.

V pátek jdeme na večeři ke známým v Suffolku a v sobotu opět ke známým v Zuni. Asi se nebudu moci na krocana ani podívat Dosti příležitostí k dobrému jídlu a pití, tedy oficiálnímu obžerství, což mají američané historicky v oblibě a nevynechají žádnou příležitost k tomuto. Ale to je také dobré. Skoro nikdo je nemá nyní v oblibě a tak asi až, pokud vypukne třetí světová válka a Amerika bude opět vtažena do konfliktu, její obliba ve světě se zlepší, stejně jako po první a druhé světové válce. Pozice světového policajta je nevděčná.

Četl jsem nedávno článek který vyšel v Českých novinách po názvem “Sorry Ameriko, jsme jini”. Bylo mi z toho téměř smutno, pisatel totiž pominul mnoho z toho, co Amerika nabízí. Jeho nářky nad českými ilegálními emigranty, kteří uklízejí po nocích supermarkety , vykonávají zaměstnání která by jim hrdost nedovolila doma dělat, kteří to dělají v honbě za “americkým snem”. Ať už je důvod jakýkoliv, jsou téměř komicky bolestinské.. Pisatel je jaksi ”mimo mísu”, i jeho lamentace, že nemohl koupit žádný kvalitní product, vyrobený v USA, že všechno je děláno v zahraničí, aby to bylo levné. Já bych mu jenom poradil, aby nenakupoval v Kmartech, Walmartech a One dollar tree obchodech, ale u Macy, Northstrom, Ann Taylor a mnoho dalších. Ceny jsou ovšem vyšší.. Mnozí podnikatelé v Americe přemístili svoje provozy do cizích zemí kde je levnější pracovní síla a levnější pozemky, což je princip “free enterprise”, tedy kapitalistického systému, do kterého by se Ti, co zatím vykonávají práce pod “jejich hrdost”, chtěli zapojit. Začínat v cizí zemi není téměř nikdy snadné, ale děláme to protože máme nějaký cíl, který byl v zemi našeho původu, v dané době, nedosažitelný. Někdo to dokáže, mnoho jiných to vzdá. Článek který jsem četl, je produkt toho, čemu tady říkáme “sour grapes”- kyselé hrozny. Ti, co se domnívají, že ulice v Americe jsou dlážděné zlatem, budou po svém příchodu nepříjemně překvapeni shledaním, že tomu tak není. Mnohé ulice nejsou dlážděné vůbec a Amerika očekává, že je vydláždí právě oni. Pokud ovšem nový příchozí do kýžené Ameriky má odborné znalosti a ještě se dobře domluví anglicky, určitě nebude muset dělat uklizeče příliš dlouho, nebo vůbec ne. Amerika ukňourané bolestínky nemiluje, má dost svých.

Na klinice je dosti klidno, vrátilo se hodně vojáků a námořníků. Mají teď doma jiné starosti a povyražení než se zabývat jejich chlupatými kamarády. Ale to je tady obvyklé, neb asi 35% procent našich klientů jsou příslušníci Navy nebo Army.

Pokračuji až 28.11. Thanksgiving day je sťastně za námi, každý přibral trochu na váze a bláhově si slibuje, že to zase ztratí. Američané by mohli vyjadřovat tělesnou váhu počtem Thanksgiving dnů které přežili, na příklad, ten kdo zažil už kolem 60ti T.D., má kolem 200 liber. Tedy, jak se u nás říkalo “metráček či cent”. Měli jsme více jídla než je morálně zdůvodnitelné, o fyziologické potřebě ani nemluvě. Já upekl dva krocany, jeden domácí, jeden divoký. Udělal jednu nádivku s ořechy, jablky a hrozinkami, druhou s ústřicemi. Sladké brambory pečené s jablky, růžičkovou kapustou, rýžový “Pilaf”, brusinkové “Chutney”, Pumpkin cream “Burley”, Cheese cake, Pumpkin pie. Sousedé přinesli další desert, já koupil víno, Plzeň a Guiness stout. Veselí trvalo až do pozdního večera, ale já se odporoučel kolem devaté, neb jsem vařil a pekl již od šesti ráno a měl jsem toho plné kecky, jak můj sportovně motivovaný přítel říkával. Já bych podle svého zaměření měl asi říci, plné bačkory. Sešlo se nás ještě více než jsem očekával, ale v mém domě se i 17 lidí snadno usadí.

V sobotu jsem vyjel na moře trochu rybařit. Je nyní sezona na Rockfish. Měl jsem pěkný lov, podařilo se mi chytit kolem tří tuctů ryb, bohužel většinu musíš pustit, neb pouze dvě ryby na osobu jsou povoleny. Měl jsem původně v plánu vyjet s mým přítelem na plachetnici, ale neměl jsem doma žádné čerstvé ryby a to je v mé domácnosti něco jako pohroma. Mojí přátelé se se mnou spojili rádiem a po vzájemné výměně údajů o naší poloze jsme si to namířili proti sobě. Oni na východ, já na západ. Po hodině a půl jsme se setkali. Já jsem měl pro ně pěkné ryby a oni zase smažený vepřový řízek se salátem a sklenicí šampaňského. Přímo balada. Byl jsem velice při chuti, neb jsem si zapoměl vzít jídlo sebou. I můj malý psík Gio, dostal kousek řízku a tak nám bylo oběma fajn. Nejdříve jsme obě lodice připoutali k sobě a jeli jako na prámu. Atlantik se však začal více a více vzdouvat a tak jsme, z obav na možné poškození lodí, naše malé liason přerušili a vydali se zpět do přístavu. Oni do Norfolku a já do Virginia Beach. Západ slunce byl jako obří pomeranč a jak se nořil za obzor, zbarvil moře jako rozlitou krví, rozdělenou jen čarou zpěněné vody za motory člunu. Dorazil jsem do mariny již za šera. Ryby byly již očistěné a zaledované a tak jsem nemusel už nic jiného dělat, než omýt loď, propláchnout motory sladkou vodou , sklopit antény a opláchnout rybařské pruty, ošetřit navijáky a hurá domů. Po cestě jsem se stavil v mém oblíbeném baru na skleničku dobré scotské whisky. Ucucával jsem ji s požitkem, vůně kouře ze skotských rašelin na kterých se slad suší, mě příjemně lechtal v nose. Ač ledová tekutina, příjemně hřála moje útroby a já si v duchu přehrával každý záběr a zmáhání ryby dnešního rybolovu. Byl to velice zdařilý den. Když jsem si olíznul fousy tak chutnaly po slaném moři. Bříška mých palců jsou obroušena do krve jemnými zoubky ryb jak jsem je držel za spodní čelist ve snaze vyjmout háček bez poranění ryby. To ale patří k věci. Škoda, že se s Vámi nemohu podělit o tento naturalistický zážitek a ani o pochutnání si na úlovku...

Pokračuji o týden později.

Mezitím jsem navštívil mé původní působiště, Austin v Texasu. Ztrávil jsem tam 4 pěkné dny u svého kolegy se kterým mě pojily společné zájmy a práce. On začínal na té samé klinice jako já. Vydržel tam však pouze rok. Já, o proti němu, nemaje příliš na vybranou, jsem tam pracoval 8 let a asi bych pokračoval, ale majitel a hlavně jeho žena, měli tendenci na mě moc vydělávat a nedělit se se mnou férově o výsledky mojí práce. S mým přítelem jsme navštívili řadu mist, která mají pro mně až emocionální podtext, jako třeba, Pedernales State Park. Tam jsem často jezdíval rybařit a kempovat, Dripping Springs, kde jsem pracoval na farmě během mých začátků v Texasu.

Jeden den jsme strávili na Edově plachetnici na Lake Travis, kam jsem často jezdil s jedním českým doktorem na vodní lyžování, golf, rybařinu a wíkendové party. Byla to celkem velice pohodová návštěva. Jako obvykle se nám ztratily zavazadla, ale na štěstí, až na cestě zpět a tak jsme jenom ztrávili zbytečně dvě hodiny na letišti, čekaje, zda se zavazadla přece jen neobjeví na jednom z pěti karuselů. Neobjevily, tak jsme sepsali report a kolem jedné v noci jsme jeli domů. Druhý den, v pondělí, jsem byl v práci jako praštěný palicí z nedostatku spánku a jet leg, jak se tady říká.

No toho Nového Roku přeji vše dobré a málo neduhů, pokud je to v našem věku možné.

So, mind yourself - jak říkají skoti.

Evžen