Nádherné sluneční sobotní ráno 23tího září. 2006, přispělo k mému rozhodnutí, strávit víkend někde v lese a večer pod hvězdnatou oblohou u ohýnku. Načerpat inspiraci z přírody, zahnat chmury z letošních zapeklititých situací a provětrat hlavu, pěkně v klidu a o samotě, jako už mnohokrát v mém životě.

Už, víc než před týdnem, se roznesla zpráva, že přístup na potlachoviště místních trampů, je znemožněn vybagrovaným příkopem a označen za nebezpečný úsek. Kdo a proč se takto angažoval, prý není nikomu známo. Zajímalo mě také, jak po čase vypadá nový koutek u řeky, který byl původně obnoven a obohacen lavečami kolem kamenného kruhu na pořádání Táboráku Kamarádství a dalších jiných akcí místních lidí, co rádi jezdí ven. Lavečky byly postaveny tak, aby se mezi nimi dalo i chodit k ohni a v jedné mezeře mezi nimi byl vytvořen i koutek se Vzpomínkovými Kameny v mechu pro kamarády co už mezi námi nejsou. První jména na kamenech byla zatím jen dvě. Za Lampu a za Ádu-Krakonoše. Na další kameny si měl možnost každý z rodinnych pozůstalých připsat jméno kamaráda kerý mezi nás taky patřil. Ostatně, kdo jste četli můj poslední, jarní Praskot, tak víte o čem tu píši. V Praskotu jsou i fotografie a výzva, aby návštěvníci měli k tomuto místu úctu a neničili vybudované.

Už od července jsem věděla, že lavečky jsou z poloviny zničeny a kruh pro oheň rozházený, ale nápis na ceduli, přímo u místa, oznamující kdo tento koutek první objevil už v roce 1981, přece jen byl respektován lidmi kanadské národnosti. Přesvědčila jsem se o tom sama když jsem si na místo zajela sem tam o nedělích a narazila na kanadské kempíře na tomto úseku řeky. Nikdo z nich nikdy neměl zabrané místo s lavečkami a Vzpomínkovými Kameny. Jen jednou jsem našla kempovat vedle tohoto místečka české lidi, kteří sice nejsou z trampské rodinny ale mnohé z nás znají a náš kruh s lavečkami respektovali také.

S dobrou náladou z teploučkého Indiánského Léta, troškou jídla, zásobou bylinkového čaje a malou plácčkou vodky, zakoupenou až ve Squeamish Town, spíš na čištění zubů po ránu protože jsem si zapoměla doma kartáček a pastu, jsem s optimismem projížděla zatáčkami po štěrkové cestě kolem řeky. První moje zastávka byla přímo na 36 míli kde byl vjezd na menší místo ještě před hlavním vjezdem na potlachoviště s totemy, který je asi o půl míle dál.

Ano, je to pravda, je tady vybagrovaný hluboký příkop a na stomě žlutý kosočtverec ve kterém je jen ručně napsaný nápis, přeloženo do češtiny: Nepřístupno veřejnosti. Těsně před tímto příkopem, hned u cesty stál zaparkovaný černý pick-up. Zastavila jsem jen na moment potřebný na fotografii a popojela to půlku míle k hlavnímu vjezdu. Za vybagrovaným příkopem na stromě byla také žlutá obdélníková cedule s tištěným písmem že jde o nebezpečné místo. Před příkopem byly zaparkované 3 pick-upy. Jen u jednoho byl jeden mladý pár kanaďanů a tak jsme prohodili pár slov. Příkop ani cedule jim nezabránili, aby se pěšky vydali kempovat k totémům, že tu kempují už po několik let a místo si oblíbili. Popřála jsem jim hezký pobyt v přírodě a jela dál až za most, pak do prava po druhé straně řeky k našemu staro-novému klidnějšímu místečku.

Bylo už dost pozdní odpoledne a tak jsem počítala i s jinými navštěvníky na našem místě. Asi v polovině cesty se bělostí svítil talíř s českým nápisem "Zastávka". To víte, že mi to nedalo. Odstavila jsem své Zlatíčko - autíčko bokem z cesty a šla se podívat koho také z čechů příroda vytáhla ven. Byli to dva páry českých lidí a jeden z nich právě Ti, se kterými jsem se už jednou potkala u místa s lavečkami, takže né tak doslova cizinci, nebo někdo, kdo by měl důvod být nepříjemný. No, ale bohužel byli. Jizlivé otázky a studená koversace prozrazovaly, že jim je známá naše aféra z letošního května, se kterou byl, bohužel jednostraně, seznámen celý trampský i netrampský svět, díky lživým článkům, osočujícím moji osobu, vydaných Alešem v jeho, spíše inzerátním časopisu, přesto, že byl Aleš upozorněn ať si jej lží a osobní nevraživostí, nešpiní.

Bez protestu jsem se s úsměvem rozloučila a popřála jim pohodu večera. Při vjíždění na naše místo není možno minout nově postavenou latrinu a nepovšimnout si, že kruh s kresbou indiánského motivu, původně upevněný na stomě, už tam také není. Zaparkovala jsem raději vlevo dole u řeky a pěšky zašla na náš kopeček, kde už kempovali nějací lidé. Byli jen dvá a s nimi malý, asi 8letý chlapec. Ve chvíli mého příchodu jeden z nich v kleče řezal dřevo a druhý byl kousek dál u svého auta.

"Hi", nevěděla jsem koho zdravím a tak bylo mým překvapením odpověď "Ahoj", ale studené jako psí čumák. Zkusila jsem konversaci s úsměvem a poznámkou, že tu byly lavečky, vzpomínkové kameny a cedule oznamující kdo tenhle malinký kousek přírody objevil už v roce 1981. Reakce tohoto člověka byla neuvěřitelná a ještě ji několikrát opakoval, hezky rozčíleně.

"Tady nikdy žádné lavečky nebyly, já to vím, jezdím sem už dlouho". Chtěla jsem se představit a ptala se i na jeho jméno. Řekl mi jej, ale spustil, " Já Tě dobře znám, ty seš ta co dělá průsery mezi trampama".

"Seš si tak jistej, že mě opravdu znáš? A celou pravdu o situaci jak a proč se stala? Kdybs opravdu všechno znal, tak budeš vědět, že průser letos udělal Bobin a snaží se to svést jen na mě i na veřejnosti, aby zakryl své vlastní provinění."

Následovalo pár dalších, z jeho strany obviňujících slov vůči mě, pronášených se zlou slinou, jakoby od ublíženého člověka a tak jsem situaci raději obrátila v legrácku a dál se už nevyptávala na nic, jen mi padla do oka ta hromádka naštípaného a nařezaného dřeva s metrickou přesností jednotlivých kousků. Takhle pravidelné, asi 30 cm dlouhé kousky dřeva se dají naštípad jedině z nařezaných špalků a i stejnoměrná kulatina nařezaná pilkou, přesně odpovídaly dřevěným dílům ze kterých byly původně lavečky sestaveny. Po Vzpomínkových kamenech už ani památka. Nenašla jsem je ani odhozené někam stranou. Kameny z původního kruhu, který měl sloužit k většímu táboráku, jsou sestaveny jen pro malé ohniště.

Krátce na to k nám přišel i ten starší člověk, představil se i se svým vnukem a docela přátelsky mi podal ruku. Chapec česky neuměl vůbec, ale zdálo se, že je vychovaný slušnými lidmi. Byl milý. Děda se trochu rozvykládal a stačil mi sdělit, kým byli na toto místo posláni a taky se zmínil, že tady moc dřeva na oheň není. Kde ho ale vzali oni, hlavně to pravidelně rozsekané, když v okolí žádný větši stom nikde rozřezaný ani není, to už pomlčeli obá. My ty špalky pod lavečky dováželi. Při otázce, zda náhodou neví, kdo postavil tu novou latrinu, obá nejdříve, dost zaraženě mlčeli, jakoby nechtěli prozradit architekta. Děda to po chvíli zahrál do autu, vysoukal jen ze sebe jen větu, na jakém perfektním místě latrina stojí. Jen jsem se tomu beze slov usmála. Dokonce mi pak i půjčili pilku, abych si mohla nachystat dřevo na svůj ohýnek dole u řeky na který jsem se tak těšila. Asi za delší půl hodinu poslali za mnou malého vnoučka, že pilu potřebují zpět. Taky mi to nevadilo, ty silnější větve se přece dají přepalovat na půl. Pochopila jsem, že by neradi abych přišla ještě jednou k jejich ohni, snad z důvodů jejich prozrazení, že zlikvidovali zbytek laveček co tam ještě před týdnem stál. Důkazem je i fotka, kterou mi udělal v týdnu jeden můj dobrý kamarád.

Přesto mi to nedalo a záminkou k návštěvě u jejich ohně mi bylo poděkování za pilku. Napadlo mě vzit sebou i limču a půl rolky bonbonů pro chlapce a klukům to vodkové kloktadlo.Už se pěkně setmělo i když bylo teprve 8 večer. Jejich ohýnek plápolal jasným plamínkem z vyschlého drěva laveček. Chlapec už byl v hajanech a tak jsem limonádu a bonbony nechala na stole na ráno. Vodku odmítli, mladší dokonce uraženě. Pili pivo a vedly docela zajímavé řeči o Ádovi v souvislosti s lovem. Děda měl dost znalost o Ádově životě. Jen jsem měla dojem, že změnil přede mnou úmyslně povídání o Ádovi v jeho chválu. Nebyl to jen dojem, dnes je mi jasné, že to byl úmysl. Že by věděli, že tam Áda měl s námi v duchu sedět symbolicky právě tou formou vzpomínkového kamene? Určitě ano, protože člověk, který je tam údajně poslal, o kamenech věděl velice dobře i když pochybuji, že jimi jmenovaný ví, že kameny tam už nejsou. Nemyslím si, že právě tento kamarád má co dělat s likvidováním práce těch kdo lavečky, tábořiště a kameny vybudovali, ale tento večer mě přsvědčil, že postupnou likvidaci provedli opět češi, né kanaďané.

Řeč se stočila na oblíbené mužské téma, na politiku a u toho já být nemusela. Děda by stejně nikoho jiného ke slovu nepustil, jako by se něčeho báli. Nemuseli. Neměla jsem ani zájem cokoliv s těmito lidmi rozebírat nebo se dál vyptávat. Ještě bych je tím nutila ke lhaní. S přáním hezkého večera jsem se rozloučila a šla si zapálit svůj ohýnek. I když mi bylo ze všeho trochu smutno, byla jsem šťastná, že noc byla plná hvězd a vzdálený šum řeky mi pomohl zpívat jednu z mých oblíbených písniček......Z temna hor, tam v dáli nad kaňonem, modré stíny už jdou.......

Ohýnek pomalu dohasínal a mě najednou přišla na mysl nekamarádská slova která mi byla řečena, ani neprozradím kým. "Tys neměla právo si na potlachovišti cokoliv pořádat bez svolení STO a Tobě nepatří ani to místo za mostem, ty nejsi členem STO", a nebo "to už nesmažeš, ale teď zaleží na tom, jak čestně se zachováš v budoucnu". A tak se musím ptát, "myslel tak čestně, jako se mnozí z nich zachovali "čestně" tím, že zničili sami, nebo s pomocí jiných všechno, co vůbec neměli právo ničit a to zákeřným netrampským způsobem? A proč? Že to nebyla jejich vlastní myšlenka? To vás opravdu to vaše ego tak moc zaslepuje, že jste nepochopili podstatu pořádání Táboráku Kamarádství? Kolik tak úspěšných trampských akcí, jako byl ten loňský T.K.tady, pro všchny dobré kamarády, máme? Proč se tuhle myšlenku a všechno, co je s ní spojené, snažíte totálně likvidovat místo ji podporovat? Proč si dělá někdo "v trampingu" nárok na jakýsi "Status Quo"? A to ten samý "tramp" taky prohlásil, že jemu na potlachovišti vůbec nezáleží ani na STO ne, což je v rozepři s jeho původním názorem.

Do dohořívajícího ohně jsem aspoň vduchu sesypala tuhle zátěž myšlenek nekamarádské zloby a rozhodla se ještě v noci místo opustit. Od lidí, tam na kopečku, stejně táhnul zkažený vzduch, těžko dýchatelný. I po tmě jsem našla cestu ke svoji loučce kam si jezdím sbírat byliny a moje autíčko mi poskytlo přístřeší v této noci, která mi dlouho utkví v hlavě. Quo vadis - trampové?

V neděli, na zpáteční cestě jsem si opět promítla v mysli obraz vybagrovaných zátarasů jen na potlachoviště s totemy a ty žluté cedule se zákazem vstupu, které si může každý koupit v obchodě s potřebami na stavby. Každého, logicky myslícího by měly napadnout stejné otázky jako napadají mě. Kdo a proč zákopy vybagroval? Proč jen na tomto místě? Čím a komu je nebezpečné? Určitě né legální úřady. Že by Rave people sami sobě? Místní indiáni taky ne, ti kempovali vždy jen na místě kde jsem byla večer já. Loging Company taky ne, tam se dřevo netěží. Osobně je mi to jedno, tohle místo je pro mě pohřbeno navžy, ale jak je možné, že právě lidé z STOV tuhle skutečnost berou jaksi úplně samozřejmě, jako že se nic neděje? Proč se nečilí, že jim opět někdo ohrožuje jejich, údajně "osobní osadní místo"? Ani po tom nikdo z nich nepátrá? Velice zajímavý fakt k zamyšlení.

Po otevření dveří mého bytu mě s radostí přivítali Timmišek a Šerinka, moji dvá kočičáčci, kteří si zaslouží mnohem víc mé pozornosti než mnozí lidé, motající se zbytečně v mém životě.

Z mých letošních zkušeností vyplývá, že "máme různé druhy trampů a různé formy trampování" a mě už vždy zůstane milejší, netrampský skutečný kamarád, než někteří bezcharakterní trampi s velkým "T".

Dana – Tulačka, Kanada